Už pár let jsme plánovali se sousedem, že bychom se vypravili znovu k Baltu na Hanse Saile do Rostocku. Nakonec jsme oba letos našli čas a po osvětě a vybásnění cesty nás jelo šest. Ve čtvrtek v deset večer byl start. Naložili jsme stany,spacáky, proviant do dodávky a jelikož jsem neřídil, tak jsem se stočil do klubka a usnul jsem. Probudil jsem se těsně před prvním cílem a tím bylo Peenemunde. Začalo pršet. Pozdravili jsme moře a v Peenemunde jsme zaparkovali u přístavu.
Jakmile přešel déšť, šli jsme se za 7 éček podívat na ruskou ponorku U 461. Na konci prohlídky jsem jediný u sebe našel 50 centů a mohl jsem si tak vyrazit pamětní minci.Přiblížil se čas otevření technického muzea. Docela se začal plac kolem muzea a parkoviště plnit. Ráno jsme tu byli sami a po odjezdu na Rujánu nebylo ani kam plivnout. Luboš hodil po mě do automatu na lístky k výtahu na střechu nějaké blbé drobné a tak jsem se na dlouhou dobu stal posledním návštěvníkem střechy. V továrně jsme pobyli tři hodiny a bylo co k vidění.
Po jedné hodině jsme vyrazili na Rujánu. Libovali jsme si jak máme dobrý čas a v tom jsme se zastavili před bouračkou. Po půl hodině jsme se otočili a ucpanou silnici objeli. Ztratili jsme dvě hodiny a tím jsme se na bílé skály v Jasmundu dostali až v pět hodin. Než jsme došli ke skalám a zpět bylo sedm. Nastal čas hledat místo na nocleh. V Sassnitzu jsme měli vyhlídnutý penzion za 25 éček, ale místo měli jen pro dva. Dojeli jsme až na Proru, ale po celém pobřeží bylo obsazeno. Opustili jsme Rujánu a směrem na Rostock jsme zkoušeli ubytování. Střídavě pršelo takže kemp jsme zavrhnuli. V Ribnitzu nám až jedna hosteska z dalšího plného hotelu poradila hotel Marlow, kde měli volno, Aby ne. Noc stála 80 éček. Ale z cesty jsme byli utahaní, takže ve 23.00 jsme to v Marlowu zapíchnuli. Po ubytování jsme poseděli při místním pivu za 2.5 éček.
Ráno jsem na snídani prošel studený bufáč 5x a nemusel jsem tím jíst až do večera. Výběr na snídani byl opravdu bohatý. Po desátě jsme už jeli k hlavnímu cíli naší cesty na Hanse Sail. Než jsme zaparkovali v jednom nákupním centru Rostocku bylo skoro dvanáct. Rozprchli jsme se a já si prošel celé molo. Měl jsem pocit, že návštěvníky více než lodě zajímaly stánky s jídlem. Parkovné bylo na hodinu a půl, proto se rozhodlo přeparkovat do Warnemunde. Já jsem zůstal s Lubošem a Mírou v Rostocku, s tím, že poplujeme lodí. Sedli jsme si do restaurace na molu a pozorovali při pivu přehlídku lodí. Ve tři jsme se dali do hledání lodě na převoz. Většina plachetnic nabízela okružní jízdu, ale my jsme potřebovali plout přímo. Nakonec jsme naskočili na poslední chvíli na kolesovou loď, která nás za 10 éček do Warnemunde dopravila. Ve Warnemunde jsme si stačili prohlédnout brazilskou plachetnici, na níž posádka vyhrávala, rozdávala či prodávala upomínkové předměty a rozlévala ovocné dobré čůčo. Vrátili jsme se k autu a jeli jsme hledat ubytování do Reriku. Cestou jsme se stavili v Doberaneru a prohlédli si místní kostel. Začalo pršet. Koupačku jsme zavrhnuli a jeli jsme hledat ubytování směrem k domovu.
V Dobertinu jsme našli malý hotel za 55 éček pokoj. Večer jsme poseděli u piva a ráno po slabší snidani jsme vyrazili k domovu se zastávkou v Drážďanech. Bylo slunečno a teplo, ale to už nám bylo jedno. Moře jsme si moc neužili. Provoz byl silný, ve tři jsme stáli u vojenského muzea. Od poslední mé návštěvy, kdy bylo muzeum v rekonstrukci, se hodně vylepšilo. Nejzajímavější bylo asi přízemí tématicky do roku 1914. Druhá světová válka byla jen tak "líznutá". Vydrželi jsme zde do zavíračky.
V parku jsme dojedli poslední skrovné zásoby a bez zastávky jsme dojeli za hranice, kde, podle přítele na telefonu, jsme sjeli na 29 km na Velvary a zakotvili v Steakgrillu na večeři. Jídlo a pivo Prazdroj super. Docela jsme se zde zdrželi a domů jsme přijeli před půlnocí. Závěr výletu, oproti návštěvám Baltu před pár lety, byl takový, že jsme hrubě podcenili ubytování. Němci zřejmě oživili zájem o domovinu, což dosvědčovaly plné silnice a i kempy.
